Býval jednoho času jeden mladý chlapec. Býval by byl i jedné noci šťastný a kdyby se mu to nepokazilo, byl by možná šťastný dodnes.

Oblékl si oblek, nageloval vlasy a zavázal kravatu. Nasedl do auta a dojel pro svou dívku, která už na něj čekala. Potřásli si jazyky. Chlapec byl přešťastný, netušil, že i to jeho štěstí je nestálé.

Přijeli na ples. Tančili spolu. Byl uvězněn v jejích safírových očích, ale byl tomu rád. Hudba zklidnila a on jí políbil. Vznášel se v nebesích. Její pohled, její úsměv mu šeptali, že ona ho taky miluje. Neexistovalo nic jiného.

„Dovolíš,“ zaklepal jeden mladý muž chlapcovi na rameno. Byl to jeho kamarád.

„Jistě,“ řekl nerad chlapec. „Ale vrať mi ji v pořádku.“

„Neboj,“ ujistil ho mladík.

Podíval se na svou milou, než odešel. Smutně na něj pohlédla, zřejmě jí to taky nebylo příjemné, ale byla to slušnost.

Sedl si ke stolu a chvíli na ně koukal. Byla nádherná, v těch růžových šatech, její blonďatése pohupovaly v rytmu hudby. „Nechci už nikdy jinou,“ pomyslel si chlapec. Pak se zvedl od stolu a zamířil ven. Jestli ho jeho milá viděla, možná se divila, kam jde.

Odemkl své auto a otevřel kufr. Uvnitř ležela květina zabalená v papíru. Vyndal jí a v měsíčním světle se zaleskla nádherná růžová růže. Chtěl už jít dovnitř, ale uslyšel krásný zpěv. Byl to skřivánek. Vůbec se nedivil, co tu dělá skřivánek uprostřed zimy. Poslouchal. Ruka mu pomalu přimrzala k růži, ale poslouchal dál. Krásné melodie beze slov, ale říkající vše. Cítil v nich lásku a krásu.

„Zpíváš krásně, ale vevnitř mě čeká ještě něco krásnějšího. Láska. Vrátím se sem zpátky se svou dívkou, aby taky slyšela tvůj nádherný zpěv,“ řekl a běžel zpátky do sálu. Skřivánek přestal zpívat. „Škoda,“ pomyslel si chlapec.

V rukách držel růži. Zastavil se ve dveřích a koukal po své milé. Když ji uviděl, zatmělo se mu před očima a trny se mu zapíchaly do dlaně, necítil je však. Bolest mu projela srdcem. Líbala se s jeho kamarádem. Doufal, že je to jenom sen, že má vidiny. Přestali se líbat a smáli se na sebe. Odešli za ruku pryč. Mladík chlapce ve dveřích uviděl, výsměšně se na něj usmál. On ji nemiloval, ale ona mu „lásku“ věřila. On jenom záviděl kamarádovi lásku, z jedné strany falešnou.

Chlapcovi se podlomila kolena, motala se mu hlava. Sotva došel ven. Skřivánek už na něj čekal, pěl smutně. Chlapec se posadil na lavičku pokrytou sněhem, ale necítil chlad. „Nechci žít,“ řekl skřivánkovi, ale ten ho neposlouchal, dál zpíval o nenávisti, která byla rovněž v chlapcově srdci.

Ráno, když ples skončil. Dívka se s mladým mužem rozloučila. Možná skutečně věřila, že se ještě někdy uvidí, ale z jeho strany to byla jenom hra. Velmi krutá hra, která ho asi docela bavila.

Dívka šla ven, až teďka se zajímala, kam se vlastně poděl chlapec, se kterým přišla. Venku byl houf lidí. „Co se stalo?“ podivila se a procpala se až doprostřed. Údiv jí vyrazil dech. Na lavičce tam seděl chlapec. Na obličeji měl zmrzlé slzy a od brady mu visely rampouchy. Dívka upustila růži a vrhla se k němu. Už ho nezajímala, ani se na ni nepodíval. Dala mu pusu, ale tohle není pohádka. Už bylo pozdě.